23.-30.7.2005
Stalo se už tradicí, že každý rok jezdíme na soustředění na horských kolech. Letos jsme poprvé vyjeli do zahraničí. Týden jsme bydleli ve slovenské Oščadnici v Kysuckých Beskydech. Tradičně byl odjezd v sobotu kolem poledne z parkoviště na Svislích. Cestou jsme v Rožnově přibrali Aleše Kubína a ve tři hodiny, po krátkém zdržení na hranicích, jsme dojeli k penzionu Fiesta v Oščadnici. Přesto, že je vesnice lyžařským top střediskem, mnoho turistů jsme nenašli. A nepřidala tomu ani teplota těsně přesahující 15 stupňů celsia. V dalších dnech pak teplota výrazně stoupala! Rychle jsme vybalili a ubytovali se v krásných ale malých pokojích s vlastní sociálkou. Přes velkou vlnu nevole jsme se ještě odpoledne vydali na návštěvu ke Žwakovým z Orlové na jejich chalupu. Kola jsme vytlačili kamsi na konec světa k malebné chaloupce a pan Žwak nám „poradil“, kde se dá bajkovat. Při rychlém návratu na večeři jsme samozřejmě zmokli. Ale opravdu zmokli! Nebyla na nás ani nit suchá. Večeře byla fakt super! Ostatně jako všechna další jídla celý týden. Večer jsme se my akčnější vydali na místní diskotéku. No, bylo poznat, že jsme kdesi na vesnici na konci světa, a tak jsme se vrátili poměrně brzo kolem jedné. V neděli měli někteří problém se vstáváním. Naštěstí každý den byl start etapy až v deset hodin. První část vedla především nahoru. Pak jsme extrémním sjezdem sjeli do Skalitého, kde jsme poobědvali v takové pochybné restauraci. Návrat domů byl rychlý a bohužel jsme najeli jen něco kolem 30 km. Večer Préza griloval. V pondělí jsme jako otroci vyšlapali a vytlačili kola po sjezdovce na Dedovku. Vyzkoušeli jsme si atrakce, které tu čekali jen na NÁS! První jízda na bobovce byla pomalá, jako ostatních návštěvníků. V těch dalších už naše vozíčky skřípaly v zatáčkách. Pak jsme se ještě vypravili skoro zdemolovat trampolínu. Po obědě jsme pokračovali na kolech teréním sjezdem k Oščadnici. Okruh jsme si „vtipně“ prodloužili výjezdem na jakousi točnu uprostřed lesa, abysme potom mohli sjet téměř korytem potoka lemovaným nekonečným šáším. Večer několik z nás napadla místní viróza (jakási střevní chřipka). V úterý jsem ležel vyčerpán v posteli. Ti co měli to štěstí, že byli zdraví, jeli asfaltovou etapu na Vychýlovku k Muzeu Kysuckej Dediny. Konečně se najížděly kilometry a já jsem u toho samozřejmě nebyl. Ve středu jsem se dal dohromady. Naplánován byl „odpočinkový“ výlet na Dedovku. Já s Kubou jsme se vyvezli lanovkou, ti zdraví šli pěšky. V plánu bylo zajít na Gibona. Přesněji na Monkey way – překážkovou lanovou dráhu ve výšce 2-4 metry nad zemí. Pro místní jsme se už stali atrakcí a turisté se jen divili, kde se vyrojilo tolik bláznů lezoucích po stromech. Absolvovat celou trasu bylo velmi fyzicky náročné, ale my jsme to zvládli. Někdo víc v pohodě, někdo si šáhl na dno. Aleš dokonce ze zoufalosti nad jednou překážkou vyznal Liborovi lásku a kolemlezoucího návštěvníka poslal k čertu. Pak se šlo na Velkou Raču – nejvyšší vrchol Kysuckých Beskyd. K cestě dolů jsme využili půjčovny terénních koloběžek. Dvanáct koloběžkářů vypadalo legračně, ale pro nás cyklisty to bylo málo adrenalinové. Večer odjel Libor. Ve čtvrtek jsme opět vyžduchali kola na Dedovku. Pak se pokračovalo na Velkou Raču, po hřebeni po polské straně a zpět do Oščadnice. Cesta byla nesjízdná a podobala se džungli. Préza večer griloval. V pátek jeli na super hornatou etapu jen Préza, Aleš a Lenka. Zbytek se raděj vydal otrocky sbírat borůvky na úpatí Velké Rači. Naposledy jsme sjeli bobovku. V sobotu po snídani jsme už jen naházeli věci do aut a jeli jsme zpět do Přerova. Jo, ještě jsme portugalsky napsali poděkování do návštěvní knihy. Za rok zas!
