Pro letošní fyzickou přípravu byla vybrána zatím nenavštívená lokalita Nízkého Jeseníku. Ubytovaní jsme byli ve vesnici (=absolutně totální díře) Jiříkov asi 2 km od Sovince. Penzion vypadal na netu celkem malebně. K dispozici jsme měli antukové hřiště na tenis nebo nohejbal a venkovní bazén. První venkovní dojem byl v pohodě. Když jsme se začali ubytovávat, nadšení pomalu opadávalo. Pokoj měl 5 postelí, jeden stůl a to je všechno. Závěsy v koupelně byly asi neviditelné stejně jako skříň nebo cokoliv kde bysme si mohli sušit oblečení. A k tomu ještě majitel penzionu se s námi až moc „mafiánsky“ kamarádil. Teď si přečtěte, jak to den po dni probíhalo. Nakonec jsem ještě přidal menší zhodnocení.
Sobota, 21.7. – Do Jiříkova jsme přijeli někdy po druhé hodině odpoledne. Byli jsme kompletní, chyběla nám pouze Jana Rudolfová, která přijela až před večeří. Bylo celkem teplo a my jsme se rozhodovali, jestli pojedem na kole nebo se radši vyvalíme k bazénu. Zvítězila ta první možnost a my jsme se vydali na rekognoskaci terénu kolem Jiříkova. Těsně než jsme vyjeli, musel Alešek spravovat Mišovu píchlou duši – první ze dvou na 15km. Sovinec byl o víkendu obsypán turisty a po shlédnutí psa-sebevraha na hradbách jsme jeli dál. Kdesi do lesa, kde jsme narazili na tak prudký kopec, který byl problém i tlačit. Pomalu jsme se stáčeli zpět k Jiříkovu. V posledním sjezdu na rozdrbané asfaltce dostala Jana Pavlíčková defekt. Naštěstí obětavý Alešek zakročil již podruhé. Během spravování taky dokázal, že si umí kolo opřít o cokoliv. V tomto případě to byla jakási kopřiva. Po dojezdu nás čekalo parádní osvěžení v podobě bazénu, který se stal mým nejlepším kámošem až do té doby, než se v úterý ochladilo. Hned první večeří jsme zjistili, že jídlo bude asi tou nejsilnější stránkou penzionu.
Neděle, 22.7. – První opravdová etapa byla tou nejkrásnější a možná i nejdrsnější. Préza zavelel, že pojedeme na nejvyšší moravskou horu – Praděd. Začátek etapy do Rýmařova a do Malé Morávky byl v pohodě. Ovšem jakmile stoupání začalo, stálo i za to. Především asi 6km dlouhý úsek mezi Hvězdou a Ovčárnou. Na Hvězdě bylo teplo, nad námi se hnaly mraky k Pradědu. Cyklisté jedoucí proti nám byli perfektně navlečení v bundách a já si o nich myslel, že asi nejsou normální. První část stoupání jsem trpěl, zato mamka s Prézou si užívali Aleškův dia-monolog s „kašpárkem“: „Tak co už tam budeš? – Ne Alešku, ještě nee, ještě šlapej.“ Po asi hodině, kdy jsme stanuli na vrcholu Pradědu, jsme se všichni kymáceli v obrovském větru a rádi jsme si oblékli větrovky a mikiny. Sjezd jsme si pro velkou zimu ani pořádně neužili. Naopak terénní sjezd do Malé Morávky byl opravdovým zážitkem. Préza asi neúmyslně zavelel k jízdě krásným singlíkem mezi kopřivy, kameny a kořeny. Fakt super. Z Malé Morávky jsme téměř stále z kopce pokračovali do Břidličné a zpět do Jiříkova. Celková délka byla něco kolem 85km. Večer jsme zahájili turnaj v tenise. Já s Liborem proti Prézovi s Aleškem. Pro mě to byla novinka, tenis jsem nikdy nehrál, takže nebylo žádné překvapení, že jsme první utkání prohráli.
Pondělí, 23.7. – Ráno se spekulovalo, jestli pojedeme odpočinkovou etapu na Slezskou Hartu nebo naopak „hundrtku“ na Slezskou Hartu. Já jsem myslel, že po předchozím náročeném dni dojde na tu pohodičku a tak jsem si vzal gatě s horší plínou. To byla chyba, protože nás čekala krásná stovečka. Nejprve jsme jeli cestou necestou až na Slunečnou – nejvyšší vrchol Nízkého Jeseníku. Pak jsme sjeli ke Slezské Hartě, respektive přes vesnici Roudno pod známou vyhaslou sopkou. Hledali jsme, kde se najíst. Bohužel tenhle kraj byla taková díra, že jsme vzali za vděk koloniálem v Bílčicích. Zde jsem se nafutroval skvělýma koláčkama a májkou s rohlíkem. Strachem ze smrti hladem jsem do kejmlu ještě přilil litr a půl vody a polské piškoty s želé. Alešek se najedl očima pohledem na krásnou prodavačku a komentoval to slovy: „Nechápu, jak v takovéhle díře může žít taková baba“. Někteří najezení a někteří hladoví jsme dojeli ke krásnému výhledu na hrázi Harty. Pak už zbýval jen malý kopeček do Leskovce. První restaurace, kterou jsme tu našli měla zahrádku a zajímavý jídelníček. Když jsme si objednávali, číšník nám sdělil, že se na zahrádce nejí. Názor nezměnil ani když jsme ho ujistili, že si jídlo sami odneseme. Tak jsme našli další „restauraci“ na břehu Harty. Jídelní lístek byl psaný ručně a složený asi ze šesti jídel a z toho sedum z nich byla omáčka s knedlíkem. Super na další cestu na kole. Ale co naplat, my jsme jíst potřebovali. Dalších asi 15km kolem Harty nám dávalo zabrat, protože bylo docela solidní vedro. Nakonec jsme Hartu objeli celou a cestou jsme minuli další sopku – Venušinu. Konec etapy byl plánován znovu přes Břidličnou, ale kvůli honbě za kilometry jsme si ji chytře protáhli a na tachometrech měli 100km! Po večeři se tenisové utkání trochu zdramatizovalo. Tentokrát jsme prohráli s Liborem 1:2 na sety a bylo jasné, že se ve mě ukázal tenisový talent :-D V pondělí bylo Libora a ten nám na oslavu předvedl speciální hannoverské pití. Pšeničná pálenka s černým pivem Gilde. Pilo se zároveň z 1cl panáku pálenky a přibližně panáku piva – obě dvě skleničky v jedné ruce. Podobně jako se pijí „krvavý záda“. Pár „pocintaných“ fotek uvidíte brzy ve fotogalerii. Já osobně jsem na to byl šikovný a Vendy mě pochválila :-)
Úterý, 24.7. – Probudili jsme se do větrného a zamračeného rána. Bylo jasné, že se etapa odkládá. Jako provizorní program nás čekala pěší prohlídka Sovince. Hodinu čekání na prohlídku jsme si zpříjemnili skvělou kávou v bufetu, s Aleškem jsme ukecávali skupinovou slevu do hradu, a dali jsme si předsevzetí udělat z prohlídky komedii. Snažili jsme se jak jen to šlo. Bohužel slečna průvodkyně byla hodně v pohodě a nenechala se našimi poznámkami nijak rozčílit ani jsme ji nepřemluvili k prohlídce mučírny. Aji servírka v restauraci se náramně bavila a nakonec dostala ona nás, protože nám donesla šest sýrů místo pěti. Cestou na Sovinec a zpět jsme na louce zjistili, že se válcovité stohy z kopce docela rychle kutálejí, což byl do budoucna kámen úrazu pro místní zemědělce! Byli tři hodiny odpoledne, holky si hrály tenis a kluci ze Slovenska se vydali na kole. Já s Aleškem jsme na krátkou etapu vyrazili asi čtvrt hoďky po nich a těch 15 minut nám z etapy udělalo potěšení. Jeli jsme k Rešovským vodopádům a kousek před nimi jsme potkali úžasnou „chodiarku“. U vodopádů Alešek dokázal, že sobotní opření kola o kopřivu nebyla náhoda a taky jsme potkali Juraje, Dalibora a Mišu. Mišo přetrhl řetěz. Já jsem naštěstí měl v kejmlu nýtovačku, takže jsme do Rešova a Rýmařova pokračovali společně. Asi bylo dobré, že jsme se potkali. Nevím totiž, jestli by se Juraj někde na těch 37 km neztratil. Ve večerním tenisovém utkání jsem s Liborem konečně porazil Prézu s Aleškem. A dokonce v jednom utkání 2:0 a ve vynuceném setu 7:6 – aby se prý Préza konečně zapotil :-) Poté jsme se učili slovensky. Alešek nám dělal lektora a podle domácího Pavla jsme všichni začali říkat „víš jak“. Ona to byla divná hláška. My jsme ji používali celkem chytře, ale Pavel skládal věty stylem podmět+přívlastek+víš jak.
Středa, 25.7. – Ráno bylo opět zamračené a studené. Po snídani jsme se vydali na prohlídku místní galerie – jakési vetešnictví z vyřezávaných soch. Skupinovou slevu jsme opět ukecali. Dál jsme sedli do aut a jeli na Skřítek na oběd. Po obědě byl plánovaný výlet na Jelení Studánku. Obsluha v motorestu se trochu opozdila a my jsme se vydali na „svižný výlet na Jelení Studánku“. Kopec na hřeben byl hnusně prudký a Mišo nadával, že není žádnej debilní turista. Nahoře foukalo, ale aspoň tam byla spousta borůvek. Ty se nám s Aleškem hodily, protože jak je známo borůvky zahušťují. Cestou zpět jsme pod generálským vedením Vendy museli sbírat i do PETky.
Čtvrtek, 26.7. – Konečně se udělalo pěkně a Jura Perutka nás přijel navštívit a zabajkovat si s námi. Ze začátku se držel čela pelotonu a já měl dobrou náladu a dokonce mě napadaly nejrůznější rýmy (viz níže). Na obědě na Malé Morávce mi však parchanti strčili kejml i se šlauškem na zem a to mě naštvalo a rozhodilo. Po obědě se Jura začal propadat, bolelo ho koleno a Alešek měl krizi a nejelo mu to. Znovu jsme se drásali do kopce k chatě Alfrédka. Úbočím zpět ke Skřítku, kde jsme den před tím šli pěšky. Sjeli jsme do Rýmařova a šli jsme na zmrzku. Alešek se v první cukrárně pokoušel vyjednat slevu na kopeček ze sedmi na šest korun. Neuspěli jsme a v další cukrárně jsme chtěli točenou, ale stroj byl pokažený. V poslední cukrárně se jim stroj na točenou také pokazil a my se futrovali kopečkem za osum korun. Před odjezdem do Jiříkova (etapa měřila kolem 80km) jsme se dali do řeči s paní z pekárny od pece, která nás pozvala mezi devátou a desátou večer na čerstvý chleba. Po příjezdu jsme se čváchali v bazéně. Po dvou chladných dnech byla voda ledová. To nám ale nevadilo, protože majitel Pavel nadával, že skokama do vody moc vyčvachtáme. Očividně mu vadila relativně malá tržba, kterou od nás měl. Večer se místo tenisu hrál nohejbal. Já jsem to vychytal s Aleškem nejvíc, protože jsme hráli s Jirkou Perutkou. Ten, téměř sám, dokázal porazit Libora, Prézu a Laďu (Laďa ze soustředění na Lopeníku 2003 se za námi přijel na jeden večer podívat). Úderem deváté hodiny jsme dostali nápad sednout do auta a zajet do rýmařovské pekárny pro čerstvý chleba. Počítali jsme s tím, že chleba nebude. Pekárna měla zavřenou vrátnici a jak se dostat dovnitř? Naštěstí jsme našli ceduli s telefonním číslem. Alešek na něj zavolal a ohlásil se jako pan Hatlapatka, který by chtěl mluvit s paní od pece od chleba. Po minutě se objevila ta samá paní od pekárny a v rukou nám nesla několik chlebů a vánočku. Nevím, kdo byl víc překvapený, jestli my nebo ona. Po návratu jsme všechno snědli. Jirka dostal škytavku a Alešek ho učil jak se jí zbavit. Pro ty, kteří to neví, návod je níže.
Pátek, 27.7. – V pátek ráno odjeli Juraj, Dalibor a Mišo domů do Trenčína a na poslední etapu nás zbylo jen pár. Ta byla poslední a zároveň nejtěžší. Únava z celého týdne se nasčítala. Jeli jsme opět přes Rešovské vodopády k hradu Rabštejn. Tam jsme se najedli. Jirka nás opustil již před vodopády, protože byl z předešlého dne moc unavený. Chvilku jsme si o něho dělali strach. Dál jsme jeli opět na Skřítek a zpět do Rýmařova jsme pokračovali po stejné trase jako předešlý den. Najeli jsme asi 65km. V pátek večer se rozhodlo o šampionech v tenise. Já s Liborem jsme znovu porazili Prézu s Aleškem. Konec večera pak proběhl v poklidu.
Sobota, 28.7. – V den odjezdu se již nic zajímavého nestalo. Pája se s námi neloučil, ale jeho poskok Jura nám popřál pěkný prázdniny a šťastnou cestu. Týden to byl náročný a dal nám pořádně zabrat!
Nejlepší tenisté: Já a Libor
Nejlepší turista: Mišo
Nejlepší GPSka: Juraj
Nejlepší hasič: Jura Perutka
Nejhorší průpovídka: Víš jak
Aleškův slovenský slovník: Chodiarka = turistka, šieška = šiška, sniedaňa = snídaně
Aleškovy průpovídky: „Nevyhrožuj velké mamě malým chujem.“ „Peníze jsou všude, ale nikdo neví kde.“ Když jsem skočil do bazénu, řekl mi: „Buď na to srdíčko trochu hodnej. Takhle ti vyletí hned tep.“ „Lidí je jak sraček“
Aleškův návod na zbavení se škytavky: Stoupněte si do předklonu a rozpažte ruce. Budete vypadat jako nějaké letadýlko. Z hluboka dýchejte. Je zaručené, že tento postup neFUNGUJE!
Moje básnička:
Honorár seděm núl, já z kalendára trhám júl.
Juraj Kocúr to je vúl, Mišo o ňho zlomil húl.
A sestrelený Dalibor ležal v príkope, ani noha o bicykel viac mu neklope.
Janička od er jede na bajku, včichni kluci na okolo šahaj po svém vercajku.
Alešek už od rána mele kraviny, Libča o něm povedal že je tak iny.
Jirka Peroš přijel na etapu, prdel bude zase mít jako lopatu.
Préza má map více a více, absolutně fakuje všechny vrstevnice.
Vendy ráno po tenise šahá Líbovi po ***
A Honzíček je super borec, větší jako Vlasta Korec. :-)
Závěrem: Určitě si tento skvělý týden všichni v pohodě užili. Přestože někdy to bylo dost těžké – ať už kvůli sklonu kopce, sem tam špatnému počasí nebo jen tak. Zase ti, co tam nebyli, prohloupili. A pokud ještě někoho napadnou Aleškovy průpovídky, napište je do komentářů! Ono se to nedá všechno zapamatovat, když mlel od soboty do soboty. :-)
