Pro ty kteří se nezúčastnili posledního kola družstev v Bohumíně tu mám krátkou reportáž. Odjížděli jsme vlakem v 8:26 z Přerovského nádraží. Jenom Honzík to málem nestihl protože hledal hodiny a ne nás. Ještě že byl Jirka tak duchapřítomný a když šel Honza asi pošesté okolo nás tak ho chytl za rukáv. Cesta vlakem proběhla vklidu, kapitán nám vysvětlil některé technické detaily cestování vlakem, možná rizika jako např. frekvence 8 Hz v oblasti žaludku apod. V Bohumíně jsme byli přesně dle plánu.
Naproti nádraží si někteří nakoupili svačinku, Honzík tekutou. Je správné že ho préza naučil jak je pitný režim důležitý. Po přesunu do místní haly jsme zjistili že máme ještě dost času, rozehraná utkání byla tak v polovině. Jako první nás čekal tým Klimkovice „A“. Jelikož je to adept na vítězství v soutěži, moc šancí jsme si nedávali. Nakonec jsme překvapili alespoň v mužských 4hrách, které jsme obě vyhráli. Tomáš se Zdenkem zabojovali a po výborném výkonu porazili favorizovaný pár Kyselý/Tomala. Nakonec jsme prohráli 2:5, Honzík už singla ani nehrál.
Naším dalším soupeřem byla Opava která prohrála s týmem VŠB „A“. Toto utkání dokázali zdramatizovat Honza se Zdenkem, kteří porazili pár Selingr/Kopčil (snad si jména pamatuji dobře, za případnou chybu se omlouvám). Hoši z Opavy nejdřív 4hru ani hrát nechtěli, bylo to 4:0 a stačilo jim jedno vítězství a měli to v kapse. Nejdřív chtěli aby hrály 4hru holky. My jsme ale chtěli dodržet rozpis. To je trošku zaskočilo, že si dovolujeme narušovat jejich strategii, a nějak se z toho nevzpamatovali čehož dokázali naši borci skvěle využít. Když Zdenek asi popáté vybral smeč rámem rakety a trefil kraťas těsně za síť, tak to bylo moc i na pana Selingra. Ty díry v podlaze po Honzíkových smečích ještě dnes opravují, říkal jsem jim ale že ta sádra asi není nejlepší nápad. No snad ty kurty dají na příští rok dohromady.
Protože bylo jasné že i toto utkání prohrajeme, tak se někteří příliš čistoční borci a borkyně kteří již dohráli odebrali do sprch. Konkrétně naše obě děvčata, a taky Tomáš s Jirkou. Bohužel až po této očistě dostal kapitán echo že budeme hrát ještě jedno utkání o 7. a 8. místo. To nás dostalo, zůstali jsme v tělocvičně poslední s týmem VŠB „B“, ostatní to již balili a odjížděli. To jsme ještě netušili jak nám to změní náladu a vůbec závěr celého dne. Trochu jsme promíchali sestavu, protože Jirka už nemohl hrát a hurá na to. S pocitem že tam budeme trčet, jsme se do toho vrhli naplno, postupně jsme hráli na všech čtyřech kurtech jak ostatní dohrávali. Asi za hodinu bylo po všem, vyhráli jsme 6:0. No celkem nám to všem zlepšilo náladu, dobře jsme si zahráli a vyhráli. Tak hurá do sprch ( někteří podruhé) a na vlak.
Protože jsme neměli čas jít se občerstvit do restaurace, nakoupili jsme v místní Bille zásoby, a šli nan nádraží. Jirka s Honzou neváhali a koupili na oslavu kofolu a do ní trošku rumu. Ve vlaku jsme se usadili do velkého kupé pro 2x 5 lidí a vyjeli domů. Kofola s rumem byla dobrá, bohužel Honza, Jirka a Zdenek měli velkou žízeň, k nám se láhev dostal poloprázdná, takže v Ostravě Svinově již nebylo co pít. Z toho jsme byli trošku smutní, a naše malá skupinka (Dáša, Šárka, Tomáš a Petr) začala spřádat plány jak se dostat k dalším tekutinám. Po nápadech jako že něco koupíme na příští zastávce na nádraží, což by asi neklaplo, dostala Dáša nápad že zavolá kámošce do Hranic. Po mém dotazu jestli ta kamarádka dělá v kiosku na nádraží mi Dáša řekla že ne, ale že by nám mohla něco koupit v místním supermarketu a dovézt nám to na nádraží. Moje první myšlenka byla že tak blbej být nikdo nemůže aby letěl na nádraží k vlaku s rumem a kofolou pro nějaký zoufalce. Ale co, vymyslela to, tak jí říkám tak volej. Upozorňuji že jsme právě vyjeli ze Svinova, do Hranic to bylo asi 30 minut. Dáša šla volat tak, aby kluci vedle nic nevěděli, chtěli jsme je překvapit. Za chvíli se vrátila, prý je to domluvený, kámoška to koupí a bude čekat na nádraží v Hranicích na nástupišti. Teď už šlo jen o to to časově a místně zesynchronizovat. Dáša posílal sms-ky ve které stanici jsme, já zjistil ve kterém vagoně sedíme aby v tom náš dodavatel měl jasno. Všechno to klaplo, kamarádka čekala v Hranicích na nástupišti – mockrát děkujeme. Dáša převzala zásilku a šup zpátky do vlaku. Tomáš jako chemik amatér to nějakým kouzlem dostal do jedné lahve a bylo to. Kluci co seděli vedle nechápali kde jsme to vzali! Teď už nám jen zbývalo vše zkonzumovat než dojedeme do Přerova. Byl to těžký úkol ale opět jsme ho zvládli.
Po příjezdu do Přerova jsme se rozdělili, Šárka Jirka a Zdenek zamířili zodpovědně domů. Tomáš, Honza, Dáša a já jsme se rozhodli že si půjdem ještě na chvíli někam sednout. Jelikož za Přerovankou je nová nekuřácká restaurace, vyrazili jsme tam. Součástí je i horolezecká stěna, neváhali jsme, půjčili jsme si boty a po krátké instruktáži hup na stěnu. V krátké přestávce jsme ještě zavolali Jirkovi a Janě Pavlíčkové která se vracel z ligy z Pardubic kde jsme. Ti se k nám za malou chvíli přidali. Lození dopadlo až na Toma dobře, ten sice taky dopadl na žíněnku ale kotníkem během letu brnknul o stěnu a to bolelo. Jelikož se obě naše ligová družstva udržela v soutěži, rozhodla Dáša že se to musí oslavit a šla něco objednat. A tak jsme trošku slavili, ale to je už jiné povídání. Jen lituju že nemáme na videu akrobacii Jany Pavlíčkové na stropě lezecké stěny, i pan Messner by se divil. No co, fotky musí stačit. Ve finále někteří zamířili ještě do restaurace k Jardovi, někteří šli raději zodpovědně domů. Já svůj návrat domů ohlásil předem esms-kou, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Jaké bylo moje překvapení když mě moje manželka čekala s úsměvem na tváři, měl jsem napustěnou vanu horkou vodou, na stole v kuchyni čína s hranolkama a z domácího kina se linuly jemné melodie mé oblíbené skupiny Metallica. No řekněte sami, není ten život krásný?
