Jednu dopolední hodinu jsme věnovali badmintovému tréninku. Jelikož dnes hrají jenom soupeři, chtěli jsme si vyzkoušet zdejší halu. Ve stejné hale, kde jsme hráli, se na Arabské hry připravovali iráčtí badmintonisté. Irácká badmintonová úroveň není zase tak vysoká. O několik let starší muži vyzvali naše kluky na čtyřhrové utkání. Jeden zápas naši kluci vyhráli a jeden prohráli.
Po tréninku jsme se odebrali do olympijské haly, kde se odehrává Mistrovství Evropy. Nejlepší byl náš řidič, který vůbec netušil, kam má jet. Cestou nás překvapil zdejší silniční provoz a také bezohlední řidiči. Velmi nás překvapilo, že není problém na hlavní silnici zastavit, sklopit okénko a začít se ptát na cestu. Ale to je to nejmenší, co nás po cestě minulo. Také naše auto na křižovatce zablokovali ve všech čtyřech směrech a my nemohli vyjet, protože istanbulští řidiči báječně parkují! S centimetrovou rezervou jsme nakonec vyjeli, ale jak říkám, bylo to tak tak. Také místní řidiče nějak netankuje, že existují semafory a červená barva znamená: ZASTAV! Asi u nich neexistuje autoškola. Také není problém si dlouhou cestu zkrátit přes jednosměrku a jet v protisměru. Platí pravidlo, že přednost má ten, kdo troubí. Nepoužívá se zde brzda, ale klakson, který je slyšet na sto honů. No zkrátka katastrofa Nakonec ale vše dobře dopadlo a po dlouhém pátrání jsme našli naší slavnou halu.
Hned po příchodu do haly se na nás vrhly místní děti a chtěli náš podpis, což nás potěšilo. Když jsme přeskákali všechny stovky dětí, spatřili jsme pět kurtů, okolo kterých byla tribuna. Takže jsme na všechny hráče koukali shora. Shodli jsme se, že bychom asi nechtěli hrát proti Turkům, ale to ne kvůli jejich výkonnosti, ale kvůli jejich stům fanoušků, kteří neustále a neúnavně křičeli jména svých hráčů. Dokonce mají i svého roztleskávače, který udává rytmus.
Sledujeme taktiku našich soupeřů a snažíme se něco vymyslet.
